PO STOPÁCH BUSHMANŮ: Tvář skrytá za houštím

PO STOPÁCH BUSHMANŮ: Tvář skrytá za houštím

„Brzdi! Támhle!“ volá Abdul a já už to vidím taky. To, nač jsem při cestách do Afriky čekal roky, je  tu. Hned vedle cesty v takovém úzkém malém jakoby úvozu jde proti nám kočka. Krásná. Kočka, kterou jsem vždycky chtěl vidět. Jsme v Krugerově národním parku. Paul Kruger byl jednou z hlavních postav při vzniku svobodného oranžského státu. Na jeho počest byl pojmenován nejstarší a největší  národní park v JAR. A právě se dívám na svého prvního levharta. Je to překrásná kočka. Schovává se za křovím, nemá na nás moc náladu. Ale je tu.

Vjeli jsme do parku na jeho  úplném severu při hranici se Zimbabwe. A hned při vstupu se na nás usmálo štěstí. Jen tak zkusmo jsem se zeptal, jestli náhodou na některou noc volno na overnight hide. To je takový posed u napajedla, kde můžete zůstat přes noc. Bývají i na rok dopředu zamluvené. Jsme zvědaví, co pro nás připravil na dnešní večer, protože první den se vyvedl náramně. Po setkání s levhartem jsme si celou noc užívali lvího toužení. Hluboké hrdelní mručení se ozývalo nedaleko kempu. Asi líbánky. A když jsme se ráno vydali zkusmo směrem, kde jsme večer potkali našeho levharta, tak se na jedné vedlejší cestě v dálce objevila hrdá kočka s ocasem vysoko zdviženým. Další levhart. K neuvěření. Jak říkám – uvidíme, co v noci.

Říká se, že dobrého do třetice. A věřte nebo ne, stalo se. Trávili jsme noc na nočním hidu jménem Sable byla klidná a starosvětská. Fotili jsme hvězdy, povídali si o dvojím setkání s levhartem a o tom, co nás ještě čeká. Měli jsme první noc po dlouhé době postele! A s moskytiérou. Paráda. Jen bylo vedro, ale to je tu obvyklá záležitost. Po ránu se začali trousit návštěvníci celí tumpachoví, že jsme ještě tam a s rozbalenými postelemi. Vydali jsme se dál. A kousek od hidu, možná dva kilometry, se to stalo. Možná už tušíte, možná ne. Jak dlouhý, tak široký ležel u cesty levhart. To už nám snad dělají schválně. A já ho vyfotil jen tak tak, protože sotva jsem zamířil, zjistil jsem, že mám ISO a časy nastavené na focení hvězd. Pak ještě doostřit, protože to bylo přepnutý na manuál a jejda...ještě tam zůstala samospoušť. Takže mířit, mířit, mířit, vydržet...a levhart se zvedá a ladným krokem mizí do buše. Pornásleduji ho objektivem až se konečně ozva CVAK. Mám ho? Neuvěřitelné se stalo skutkem. Trefil jsem.

Zbytek dopoledne jsme kroužili parkem a pomalu se přibližovali ke kempu Letaba, kde trávíme poledne. Potkali jsme krásné slony. Cákali se vodou a bahnem, druzí taky, ale měli u toho ještě svá miminka. To bylo krásné dívání, když mamina slonice pomáhala malému capartovi z vody, kam spadlo, když mu uklouzla nožka. V korytě řeky Letaba jsme zase pozorovali dva samce, kteří předstírali zápas. Velmi zvolna a rozvážně. Víckrát se napili a nebo se polili, než do sebe drcli. Taky hrocha jsme potkali. Mimo řeku se pásl a ještě se leskl ve slunci, jak byl mokrý. Musel vyšplhat vážně příkrý sráz. Bylo skoro poledne, tohle se často nestává.

Zítra z Krugeru odjíždíme. Jsem rád, že nám letos nabídl asi tu nejvlídnější tvář. Starému pánovi za to patří dík.

Ďaľšie fotografie