PO STOPÁCH BUSHMANŮ: Konečně v divočině

PO STOPÁCH BUSHMANŮ: Konečně v divočině

Všechny útrapy prvního dne jsouzapomenuty. Po dvou dnech v parku Mokala jsme natěšení na další – KalagadiTransfrontier Park. Ale vezmem to popořádku.

Akácie vlnatá kromě toho, že poskytuje blahodárný stín, dává i léčivé plody

Park Mokala dostal jméno postromu, který v něm v hojné míře roste. V afrikaans se jmenuje kameeldoring.Latinsky akacia erioloba. Česky akácie vlnatá. Je to moc zajímavý strom. Vysokýmůže být až 17 metrů. Jeho plody jsou poměrně veliké a prý je jedí gemsboci.Křováci z nich také dělali lék proti nachlazení a horečce. Když plod rozlomítena půlku, je uvnitř svetle zelený a dužnina lehce voní. V příručce píšou, žesladce, mě to připadalo jako vůně moc dobrého zeleného jablka. Ještě ne úplnězralého.
Spíme na místě zvaném Motswedi campsite. V noci na nás mocně pršelo. A do tohobušení kapek strašně, ale doopravdy strašně řval nějaký opeřenec. Vysoké dlouhéa hlasité pískání. Snad až do čtyř ráno. Sem tam se ozvalo prsknutí, jak seněčeho lekl pakůň, co sem přišel napít k vodě, co máme hned vedle tábořiště. Zasoumraku tam pili buvoli.

Ráno kontrolujeme Abdulovu ruku.Štípla ho včera včela. Ruka otekla, ale vypadá to, že včela nebyla tak drsná,aby našeho kamaráda skolila. Pršelo celý den. Přestávky mezi deštěm byly takmaximálně 15 minut. Neleje nikterak drsně, ale zato souvisle. Cesta sice vypadájako by byla jen navlhlá, ale v zatáčkách to klouže jak na mokrým sněhu. A kdyžzastavíme u zvířete na nevhodném místě, máme kola na dvacet čísel v bahně. Díkyza 4x4.
I když nám déšť kazí náladu, úlovky máme. Vranku třeba. Tedy antilopu vranou.Černou krásku se zahnutýma rohama a světlou tlamou. To vám je tak pěkný zvíře.A nebo její sestřenku. Antilopu koňskou. Jméno nic moc, ale je to taky fešanda.Vlastně vypadá jako by někdo vyšisoval vranku. A v dálce v buši po dlouhé doběspatřená antilopa losí. Eland, po kterém toužili všichni křováčští lovci jakopo králi mezi antilopami. A když jim byla nebesa nakloněna a oni krále skolili,vždycky mu jako poděkování zatančili dlouho do noci.

„Ty bláho, to vypadá jako žirafa,"myslím si, když koukám do dalekohledu. To samé v té chvíli říká Abdul. V trávěleží mršina žirafy a my hned stáčíme auto a vyjíždíme z cesty do buše. Stavímekousek od těla a začínáme točit a fotit. Může se to zdát morbidní, ale i tohlepatří k Africe. Mnohokrát se o tom přesvědčí každý, kdo sem zajede. Zbytkystržených nebo uhynulých zvířat vás provázejí na všech cestách. Ostatně ity trofeje, suvenýry, památky, či jak to budeme nazývat, nespadly z hlavyzvířeti jen tak. Pro každý dovezený roh muselo nějdřív nějaké zvíře přijít oživot. Buď ho strhla šelma, nebo ho dohnalo stáří, nemoc. A tak dokumentujemesvoje setkání se smrtí, která o sobě dává v Africe vědět víc než jinde.

Když jsem večerk seděl v autě (je tu jediná elektřina, kterou máme kdispozici), slunce zapadlo a padala větší a větší tma. Vedle mě se ozvalozašeptání:
„Jakej byl ten signál?" ptá se Abdul a usmívá se. Když jsem sedal k počítači,řekl jsem, aby až
se objeví nějaké zvíře u napajedla, zasyčel.

„Tssss!" říkám a on ukazuje smerem k vodě. „Buvol," dodává a jde fotit. Jánemůžu. Jednak mám práci, za druhé mi Čoud vzal objektiv, aby mohl točit.
Tma se už zdála úplná. Ale asi mě mátlo světlo v autě. Těšil jsem se, copřinese Kalahari. Teď sedím v autě a ona se s každým kilometrem přibližuje. A napřahuje náruč.

Plod akácie vlnaté vypadá jako široký lusk. Když ho rozlomíte, voní po zelených jablíčkách.Smrt patří k buši stejně jako život. Tahle žirafa zašla stářím nebo nemocí. Predátoři, kteří by ji dokázali strhnout, tu totiž nejsou.